Kostelíček

Pavel Dobeš

   G                       C                      G 
1.Na kopci je kostelíček, cesta k němu není složitá,
   D                                    G 
  na zahradě tolik svíček, kdo je spočítá.
2.Jaro, léto, podzim, zima, nevedou tam cesty tramvají,
  když tam dojdu se svým klukem, už v kostelíčku zpívají.
      C                                               G 
R:Co naučil se chodit, tak v devět hodin ráno každou neděli
   D                             G 
  peřinu mi krade a skáče po mé posteli.
R:Týden člověk jezdí a těší se zas na doma,
  nad ránem se vrací, a cesta bývá pitomá.
3.Po schodech nám vždycky zdrhne, žvatlá přitom ty své nesmysly,
  prý v kostelíčku zvoní, tak abysme o nic nepřišli.
4.Zkontroluje vlčí máky, které se teď v týdnu rozvily,
  hlava se mu třepe v obilí.
R:Ztratí se mi v poli, a spěch se ho už absolutně netýká,
  když potká Ferdu Mravence anebo Brouka Pytlíka.
R:Leze po tý zemi, a vůbec ani neví, že je kulatá,
  jó, vona není špatná, nebejt tolik od bláta.
5.Do kopce se kradem zadem až ku staré brance dřevěné,
  někteří z nás ji přeskočili, někteří jí projdeme.
6.Až postaví všechny vázy, to je vždycky dávno poledne,
  vítr kytky shodí, a už je nezvedne.
R:Nevěšíme hlavy, vždyť vůbec o nic neběží,
  oba dva sme zdrávi a nikdo nám tam neleží.
R:Nevěšíme hlavy, vždyť vůbec o nic neběží,
  oba dva sme zdrávi a nikdo nám tam neleží.
7.Cizí město, cizí jména, lidi vycházejí z kostela,
  zbyli jsme tu sami, auta odjela.
8.Smeká se to dolů z kopce, křeníme se přitom na sebe,
  zase jdeme špatně - opačně než do nebe.
R:Vracíme se domů cestou kolem košatého javoru,
  jak na něm rostou vrtulky, co létají bez motoru.
R:My radujem se z toho, i když třeba tráva žloutne po létě,
  my, co jsme jen jednou na světě.
  My musíme být šťastní, i když jenom tráva žloutne po létě,
  my, co jsme jen jednou na světě.