Ročník 47

Wabi Daněk

       A                   Emi         Emi7          A 
1.Nás bylo sedm romantiků netušících, že se všechno mění,
                           Emi              Emi7         A 
  a stačilo pár okamžiků, patnáct let, to vlastně tolik není,
        F#mi                      C#mi                     Hmi  D  E7 
  však sotva pátek odhoukaj', to pomyšlení každýho z nás svádí:    
       A                   Emi       Emi7          A 
  svý tělo sádlem obalený napasovat do maskáčů z mládí.
2.Léta kráse nepřidaj' a nevyléčí naše ztuhlý klouby,
  jen v uších pořád zvoní blues, co na mýtinách jazzman vítr troubí,
  zas jdeme známým údolím, tak jako v čase naší zašlý slávy,
  a slova městem neředěná snášejí se do vyrezlý trávy.
3.Pak čaj s příchutí jehličí a cigaretu zapalovat třískou,
  a kytaru vzít do klína a zpívat si tu píseň, kdysi blízkou,
  text není žádnej Kainar, dávno víme, že je vlastně hloupá,
  tak proč nám slzí oči, není přece vítr a kouř vzhůru stoupá.
4.A je tu konec víkendu a všechno jako v obráceným filmu,
  každej si schová do kapsy ten žhavej uhlík, kterej ještě zbyl mu,
  /:  ten uhlík, to je jistota, že všední dny člověka neumoří,
  čas od času se podívá a řekne: je to dobrý, ještě hoří ... :/